Náhody jsou maličkosti, které se protkávají celým našim životem a drží pohromadě naše vzpomínky. Jedna taková mě přivedla i ke knížce Jako zabít ptáčka.

A teď trochu méně deep textu... Četla jsem A co když jsem blázen a nejoblíbenější knížkou hlavní postavy byla právě Jako zabít ptáčka. Náhodou jsem se o tom zmínila kamarádce a ona ji -taky náhodou- měla doma a tak se ke mě dostala tahle skvělá kniha.

Jana Louisa vypravý příběh sebe a jejího bratra Jema, který se odehrál v jejich dětství, kdy ona sama byla ještě malá divka Čipera co nerada nosila šaty.

Dva sourozenci žijí v zapadlém městečku v Maycobu v podstatě klidný dětský život. Nevnímají problémy jako krizi nebo válku probíhající v Evropě a díky tomu nám dává možnost nahlédnout do uzavřené komunity lidí v malém městě, kde nic neschováte.

 Každé léto k nim jezdí na návštěvu jejich kamarád Dill. Děti společně stárnou, posouvají se od dětských her k lákání Bubu Radleyho, místního podivína, z jeho domu a nakonec do dob kdy se po nich začíná požadovat aby zanechali dětských her a vrhli se do světa dospělých.

Jejich matka zemřela když byli malí a tak se o ně stará jejich kuchařka, otec Atikus a později i teta, která je odhodlána vychovat z Čipery dámu.

Atikus je právník, kterého jeho děti obdivuji. Když na ně ve škole začnou spolužáci pokřikovat a nadávat jim, dozvědí se, že jejich otec bude obhajovat jednoho černocha, který udajně znásilnil dceru z jedné rodiny , která byla všeobecně považována za vyvrhele jejich společnosti. Na tom jestli je to pravda a co říkají důkazy nakonec ani moc nesejde, protože v te době by nikdo nenechal v soudním sporu vyhrát černého muže.

Po dlouhé době jsem se zase dostala ke knížce, která má podle mého názoru nějakou myšlenku a něco mi dala. Navíc je docela stará takže si můžu přičíst i body za klasiku.

Mojí oblíbenou postavou byla přirozeně hlavní postava Čipera. Viděla svět dětskýma očima a měla jak kladné tak i záporné vlastnosti. Knížka je napsaná přesně tím stylem aby ve vás vyvolalo smutek, když zůstává postupně stát stranou, protože je holka a její bratr je moc velký na to aby si s ní hrál. Dál jsem měla ráda slečnu Maudie. Chtěla bych někoho, kdo by mi pekl každý týden dort! :)

Celou dobu jsem měla dojem, že se v knížce vlastně ani nemusí stát nic podstatného, ale když přišel soud ve kterém se mělo rozhodnout o osudu Toma Robinsona tak jsem se od čtení nemohla odtrhnout. Doufala jsem, že přežije, že dobro zvítězí a on se vrátí na svobodu, ale i když je knížka tak trochu pohádka tak mi bylo jasné, že takhle růžově to neskončí.

Nakonec ale kniha není o soudním sporu, ale o tom jak Jem přijde ke svému zranění. Chvíli po tom knížka končí a mě docela dost mrzí, že se nedozvím jestli si Čipera jednou vezme Dilla a bude z ní dáma nebo jestli se Jem stane obhájcem stejně jako Atikus.

I když mě to štve tak mám zároveň tohle na knížkách ráda. Když se nikdy nedozvíte všechno a když jsou napsány s mírně depresivním podtónem, který vám ale vůbec nekazí náladu. Knížka Jako zabít ptáčka je prostě skvělá a můžu ji jenom doporučit.

Angee.